Jedová hora


Předem nutno poznamenat, že u tohoto krajinného prvku se lze setkat se dvěma názvy. Některé prameny označují vrchol jako horu Dědovu, jiné jako Jedovou. Pohled od Malé Vísky na Jedovou horu a Záskalskou přehradu.

Název Dědova byl možná původní. Je vázán k pověsti, podle níž pánům z Komárova a Valdeka ukázal čarodějný stařík místní bohatá ložiska rud. Na Jedové hoře se poté totiž dolovala železná ruda a rovněž také rumělka.

Právě rumělka (mineralogicky cinabarit, chemicky sulfid rtuťnatý HgS) stojí za druhou variantou názvu - to jedovatá rtuť dala vzniknout pojmenování hora Jedová. Existuje dokonce domněnka, že pověst o místním dědovi vznikla až dodatečně. Těžba rtuti činila horníkům pochopitelně zdravotní obtíže a pověst dolu začínala trpět, což vedlo k menšímu zájmu o pracovní místa. Proto prý byl vymyšlen název Dědova hora a pověst o zázračném starci.

Rumělka se zde těžila od 14. století do roku 1857. Vytvářela zde společně se sideritem (ocelkem) žilky v seménkaté rudě krevelu.

Zdejší důlní jáma byla hluboká 72 metrů. Místní železná ruda byla poměrně kvalitní, železo tvořilo až třetinu obsahu.

Nakonec jedna historická zajímavost. Místní rtuť pravděpodobně hrála úlohu při padělání mincí v Koněpruských jeskyních. Falešné mince totiž byly měděnými kotoučky, které byly na povrchu slabounce postříbřeny amalgámem (slitina se rtutí). Zdá se, že právě Jedová hora byla zdrojem potřebné rtuti, důležitou roli hrála poměrně malá vzdálenost obou míst.



Příroda --- Domovská stránka