Literát Karel Kolář-Sezima (1876-1949), rodák z Hořovic

Jak psal o Podbrdsku...

...KAREL SEZIMA


Sladko je usednout někde pod břehem lučiny, v čajové vůni otav, měnivých pod cválajícími stíny oblak. Anebo v černavě modrém přísvitu mezi stožáry brdských borovic, do dukátové koupele břízek; do průseku, kde po nachovém vřesu teče bílé slunce.
Anebo chcete-li, pod šeříkovým nebem, plným hvězd bez měsíce. To zas nejraději po takové kolikamílové túře, pro nás však málem jen odpolední procházce, jež se arci nezřídka protáhne hluboko do noci. Z letoviska, vklíněného do lesů pod jineckým Plešivcem - třeba jen k Žebráku, městu i podhradí. A odtud srázným svahem vzhůru na Točník, který již pohledu z okresního městečka, pokřtěného českým Betlemem, zasažen se strany paprskem z průrvy oblak, hraje na podstavci pahorku proti nebi jako hrubý ametyst. V hloubi pod ním zvětralá ruina žebrácká s jedinou odtud zřetelnou baštou, podobna krystalu horské záhnědy. Nad nimi v řetěze chlumů a vřetenovitých pásem kosmatý Veliz protahuje hřbet pod černým rounem a do kraje tupý zub cení Vraní skála...

* * *

Jak tu vždy ubíhá cesta, deklamuje-li si k ní třeba malou lokální přesmyčkou po J. V. Sládkovi... Odekdy se mi takhle do všeho pletla poesie! Však si také možno cestou jedno po druhém vybavovat jména, stará dobrá jména česká, zvučící sluchu jako památná mince. Tam na Berounsku rodiště nad jiné požehnané, kolébka největšího z křisitelů, Jungmanna. Buditelské rovy Hněvkovského a obou Nejedlých na žebráckém hřbitově. Stopy, jimiž se vryl kraj do Máchovy romantické prózy: celou první kapitolou s titulem "Křivoklad" i názvy druhých dvou, "Valdek" a "Karlův Týn". Úzké Erbenovy vztahy osobní, badatelsky sběratelské i básnicky tvůrčí k tomuto okolí, jehož hrady a ruiny nadchly Klicperu, Šubrta, Vrchlického a jiné větší menší dramatiky, romanopisce, veršovce...

* * *

Aspoň v obraznosti se tam mohu vždy zatoulat; dovedu se tak přece i jindy dívat se svého zamilovaného Plešivce celé hodiny.
Olymp kraje! S vrcholu, věnčeného valem prastarého hradiště a obletovaného všemi démony, co jich ještě žije v představách zdejšího lidu, jakkoli zestřízlivělých, otvírá se panorama do tří čtyř okresů. Hned na rozmetaných terasách pod skalním ostrohem můžeš zaostřit zrak až k samému srdci Brd, k Tokům, Koruně, Jordánu, zřetelně značkovaným rozhlednami. Nebo s obrovské druzy Krkavčí skály na lomenou páteř Hřebenů až ke Zbraslavi, ba někdy i na Karlštejn. K zubatým vazům a čeřenům, k temnému čepci Bábinu, Pískové hoře s Komorskem, lysině Holého vrchu, vzpurným čelům Slonovce, Koníčka a Berance. I k hrbu hory Dědovy a dvojklané Jívině, spolehlivé věštkyni počasí pro celý kraj; a naproti za řekou k nejbližšímu táhlému sedlu, dvojmo vyhrocenému v příkré chlumce Ostrého se zbytkem středověké tvrzky.

(K. Sezima: Z MÉHO ŽIVOTA. Vydal Jos. R. Vilímek v Praze, 1945.)



Zpět